Gemmoterapie – Materie medika
Gemmoterapie je moderní léčebná metoda stojící na historií prověřené síle přírody. Zdrojem léčivých účinků gemmoterapie jsou zárodečné tkáně z rostlinných pupenů, výhonků, semen, kořínků nebo mladých listů.
Materie gemmoterapie pojednává o jednotlivých přípravcích a jejich léčebných indikacích.
Cedrus libani - Libanonský cedr
Vzhled a rozšíření: Cedr libanonský (Cedrus libani) je neopadavý jehličnatý strom z čeledě borovicovitých, kde je řazen do podčeledě borovicovité. Cedr libanonský je dlouhověký horský strom, nejstarší exempláře mají přes tisíc let. Dorůstá podle místních podmínek do výše 20 až 40 m, jeho kmen může mít v průměru až 3 m. Mladé stromy mívají pyramidální tvar koruny, u starších je koruna široce deštníkovitá. Někdy se jeho koruna vyvíjí již odspoda bez hlavního terminálu. Kůra je tmavě šedá až černošedá, u starších stromů brázditá. Tlusté větve jsou u mladých stromů vystoupavé, starší je mají vodorovné, případně se mohou pod svou váhou i mírně sklánět. Čtyřhranné, tuhé, zašpičatělé, tmavě zelené až modrozelené jehlice spirálovitě obrůstají hlavní větve a na krátkých bočních větvičkách jsou ve svazcích po 30 až 40. Bývají dlouhé od 15 do 30 mm a tlusté asi 1 mm. Dřevo je ze všech jehličnanů nejbělejší, má nejméně pryskyřice, je rovně rostlé, pevné, odolné dřevokaznému hmyzu i houbám. Samičí šištice na krátké stopce rostou vzpřímeně a jsou vysoké 8 až 10 cm a tlusté 4 až 6 cm, mají hnědou barvu a soudkovitý tvar, na vrcholu jsou zploštělé. Velmi hustě stojící semenné šupiny jsou až 5 cm široké. Samčí šištice jsou štíhlejší a vyšší, prašníky mají prodloužené spojidlo se dvěma podélně pukajícími prašnými vačky. Pylová zrna mají dva vzdušné vaky. Mezi opylením a vlastním oplozením uplyne delší doba, semena opouštějí rozpadavé samičí šištice druhým nebo až třetím rokem po opylení. Trojhranná semena velká od 15 do 18 mm mají čtyřhranné křídlo dlouhé asi 25 mm. Tento druh je rozšířen pouze na Blízkém východě ve státech Libanon, Sýrie, Turecko a na Kypru, roste v nadmořských výškách 1400 až 2000 m n. m., často již v subalpínském stupni s několika měsíční sněhovou pokrývkou a mrazy i pod −30 °C. Cedr libanonský byl v pohořích Libanon a Antilibanon v biblických dobách hojně rozšířen, postupně však byl pro své cenné dřevo téměř vymýcen a zbyla jen dvě torza v rezervacích Cedars of God a Al Shouf Cedar Nature Reserve. V menší míře se nachází v nepřístupnějších místech i na syrské straně. Ve větším rozsahu se zachoval v hůře dostupných pohořích Taurus a Antitaurus v Turecku, kde se převážně vyskytuje poddruh stenocoma. Dále roste ještě na Kypru endemický poddruh brevifolia, který je považován někdy i za samostatný druh.
Čtěte více
Gastanea sativa (vesca) - Kaštan jedlý (pravý)
Vzhled a rozšíření: Kaštanovník setý (Castanea sativa Mill.) nazývaný též kaštanovník jedlý (či lidově jedlý kaštan) je opadavý listnatý strom z čeledi bukovité (Fagaceae). Strom kaštanovníku setého dorůstá výšky 20–25 m a má širokou vejčitou korunu. Tloušťka jeho kmene někdy přesahuje až 2 m. Dožívá se věku 1000 let, někdy i víc. Borka je v mládí hladká, olivově hnědá, která se časem mění v hnědošedou rozpukanou. Letorosty silnější, hranaté (starší oblé), hnědavé, s nápadnými lenticelami – „kropenaté“. Pupeny kryty 2 šupinami, jednotlivé, lysé, lesklé, vejcovité, terminální pupen největší. Listové jizvy větší, polokruhovité, na vyniklých listových polštářcích. Listy jsou na větvičce uspořádané střídavě, list na vrcholu větvičky je největší. Mají tvar podlouhlé elipsy. Každý postranní nerv na listu je zakončený ostnem. Svrchu jsou listy tmavě zelené a zespodu světle zelené. Kvete v květnu a v červnu. Je to rostlina jednodomá; květy jednodomé a jednopohlavní; rostlina je převážně cizosprašná = lépe plodí, pokud jsou dva a více stromů. Plody jsou po 2–3 v pichlavém obalu, který puká čtyřmi švy. Semena (kaštany neboli maróny) jsou lesklé, tmavě hnědé a dozrávají v září. Semena jsou jedlá, jí se po upečení nebo uvaření, obsahují hodně škrobu, cukru a bílkovin. Nejvíce se pěstuje v jižní Evropě, Kavkaz a v Přední Asii. V Česku se mu nejlépe daří na teplých svazích ve vinařských oblastech. Jeho dřevo je těžké, pevné, tvrdé, pružné a houževnaté.
Čtěte více
Carpinus betulus - Habr obecný
Vzhled a rozšíření: Habr (Carpinus L.) je rod stromů, vzácně keřů. Je to statný strom s mohutnou vysoce klenutou, leč někdy poněkud nepravidlenou korunou. Kmen je pokryt šedou hladkou kůrou, větve leskle hnědou. Listy jsou střídavé, podlouhle vejčité, na vrcholu krátce zašpičatělé, dvojitě ostře pilovité. Pupeny habru jsou drobné, štíhlé a rostou střídavě. Mají červenavě hnědou barvu, zatímco větvičky jsou tmavší, skoro černé. Nápadné je na pupenech také to, že působí ojíněným a jakoby vysušeným dojmem, jako by měly na povrchu tenké suché šupinky. Květy jsou jednopohlavné, v oddělených květenstvích. V samčích jehnědách jsou jednotlivé květy umístěny jednotlivě v úžlabí listenů, okvětí i listence u nich chybí, tyčinek obsahují 4-12. Samičí květy uspořádány také v jehnědách a mají šupinkovité okvětí a 2 nitkovité blizny. Plod je oříšek s křídlem, které vzniklo srůstem 3 listenců. Opylování i rozšiřování plodů se děje pomocí větru. Habr obecný (Carpinus betulus) zařazujeme do čeledi habrovitých, ve starší odborné literatuře nalezneme i jeho zařazení do čeledi lískovitých. Habry jsou domácí původní dřevinou, rostoucí nejen v celé Evropě, ale i ve střední Asii. Ve volné přírodě habry dorůstají výšky až 30 metrů, koruny pak dosahují průměru kolem 20 metrů. Pro živé ploty habry mají výšku od jednoho až do 4 metrů, v zámeckých parcích ale nalezneme i živé ploty ve výšce 6 metrů. Jeho původní areál zahrnuje Evropu, Kavkaz a Asii od Turecka po Írán.
Čtěte více
Betula verrucosa - Bříza bradavičnatá
Vzhled a rozšíření: Bříza bělokorá vyrůstá jako statný strom, popř. i jako zakrslý stromek vysoko v horách nebo na severu v chladném podnebí. Kůra je v mládí a na větvičkách hnědá, posléze se mění v bílou, příčně se odlupující borku, která je neocenitelnou pomůckou při rozdělávání ohně v přírodě. Větve nižšího řádu a letorosty bývají často převislé (odtud název pendula). Pupeny špičaté, lesklé a lepkavé, odstávající. Listy trojúhelníkovité, zaoblené, okraje listů pilovité. Samčí jehnědy převislé, 4-7 mm dlouhé. Plody – drobné nažky jsou asi 2 mm velké a lehké (rozšiřují se větrem na velké vzdálenosti). Je to zdaleka nejhojnější druh břízy v Evropě. Důvod jejího dalekosáhlého rozšíření od jižní Evropy až na daleký sever, případně do odpovídajících výškových poloh alpských pohoří Evropy, spočívá v její nenáročnosti a odolnosti vůči nepříznivému klimatu. Pravděpodobně přitom hraje důležitou úlohu její nápadně bílá kůra, která odráží podstatnou část dopadajícího záření. To se zdá být, zejména na silně a vytrvale osluněných místech, velice účinný znak přizpůsobivosti. Bříza představuje nenáročný rychle rostoucí strom, dorůstající výšky až 25 m, který je často používán a vysazován při rekultivacích krajiny či osazování exhalacemi odlesněného území. Je to typický pionýrský druh, který je velmi aktivní při kolonizaci zpustlé kulturní krajiny (opuštěná pole, louky, ale především skrývky, výsypky apod.). V hospodářských lesích však bývá často vnímána jako plevelný strom. Její dřevo dobře hoří, kůra hoří i mokrá.
Čtěte více
Betula alba (pubescens) - Bříza bílá
Vzhled a rozšíření: Bříza bílá vyrůstá jako statný strom, popř. i jako zakrslý stromek vysoko v horách nebo na severu v chladném podnebí. Kůra je v mládí a na větvičkách hnědá, posléze se mění v bílou, příčně se odlupující borku, která je neocenitelnou pomůckou při rozdělávání ohně v přírodě. Větve nižšího řádu a letorosty bývají často převislé (odtud název pendula). Pupeny špičaté, lesklé a lepkavé, odstávající. Listy trojúhelníkovité, zaoblené, okraje listů pilovité. Samčí jehnědy převislé, 4-7 mm dlouhé. Plody – drobné nažky jsou asi 2 mm velké a lehké (rozšiřují se větrem na velké vzdálenosti). Je to zdaleka nejhojnější druh břízy v Evropě. Důvod jejího dalekosáhlého rozšíření od jižní Evropy až na daleký sever, případně do odpovídajících výškových poloh alpských pohoří Evropy, spočívá v její nenáročnosti a odolnosti vůči nepříznivému klimatu. Pravděpodobně přitom hraje důležitou úlohu její nápadně bílá kůra, která odráží podstatnou část dopadajícího záření. To se zdá být, zejména na silně a vytrvale osluněných místech, velice účinný znak přizpůsobivosti. Bříza představuje nenáročný rychle rostoucí strom, dorůstající výšky až 25 m, který je často používán a vysazován při rekultivacích krajiny či osazování exhalacemi odlesněného území. Je to typický pionýrský druh, který je velmi aktivní při kolonizaci zpustlé kulturní krajiny (opuštěná pole, louky, ale především skrývky, výsypky apod.). V hospodářských lesích však bývá často vnímána jako plevelný strom. Její dřevo dobře hoří, kůra hoří i mokrá.
Čtěte více
Alnus incana - Olše šedá
Vzhled a rozšíření: Jedná se o 6–20 m vysoký strom či keř, s přímým štíhlým kmenem a vejcovitou hustou korunou. Letorosty jsou pýřité, olysávající a nelepkavé. Olše šedá má světle šedohnědou borku, s nezřetelnými lenticelami, která i ve stáří zůstává hladká. Pupeny jsou stopkaté, tupě špičaté, plstnaté a nelepkavé. Čepel listu bývá 4–12 cm dlouhá a 3–9 cm široká. Tvarově je vejčitá, na horní straně špičatá, nebo zašpičatělá, na bázi pak uťatá až slabě srdčitá. Okraj čepele je dvojitě pilovitý až mělce laločnatý. Spodní strana listu je šedě chlupatá až plstnatá. Řapík listu je cca 1,5–2,5 cm dlouhý. Samčí jehnědy jsou 7–9 cm dlouhé a bývají uspořádány po 3–5 na koncích větviček. Samičí jehnědy rostou po 4–8 a mají načervenalou barvu. Plodní šištice jsou vejcovitě kuželovité, 10–16 mm dlouhé a přisedlé. Plodem je úzká plochá nažka, rezavě hnědé barvy. Souvisle roste ve střední, východní, jihovýchodní a severní Evropě, jižněji pak jenom ostrůvkovitě. Na jih zasahuje po Albánii a Bulharsko, směrem na západ roste po Kavkaz a západní Sibiř. V poddruzích také Dálný východ a Severní Amerika. Druhotně na Azorských ostrovech. V České republice se vyskytuje hojně ve všech horských a podhorských oblastech. Podél vodních toků pak často sestupuje do nižších poloh.
Čtěte více
Ampelopsis weitchii - Loubinec trojlaločný (psí víno)
Vzhled a rozšíření: Loubinec trojlaločný je popínavá dřevina. V českých podmínkách šplhá do výšky až 20 metrů. Listy jsou střídavé, opadavé, jednoduché, většinou trojlaločné, s pilovitým okrajem. Jen na mladých rostlinách nebo na dolních větvích mohou být trojčetné. Na podzim dochází před opadem k jejich výraznému zbarvení do oranžové až karmínové barvy. Pro šplhání a přichycování na podkladu vytváří víceramenné úponky, které jsou zakončené koncovými přísavnými destičkami. Květy jsou malé a zelené, ve vrcholících (které jsou na krátkých větévkách se 2 listy), kališních lístků je 5, korunní lístky jsou volné a je jich také 5. Tyčinek je 5. Semeník je dvoupouzdrý, srostlý se žláznatým terčem. V České republice kvete nejčastěji od června do července. Loubinec trojlaločný pochází z východní Asie, domácí je v Japonsku, Koreji a na Dálném východě. V České republice je nepůvodní, ale je často pěstován jako okrasná rostlina, která šplhá po zdech domů i po stromech. Vzácně zplaňuje do volné přírody nebo se zde vyskytuje jako pozůstatek staré kultury.
Čtěte více
Alnus glutinosa - Olše lepkavá
Vzhled a rozšíření: Je to listnatý opadavý strom z čeledi břízovitých. Dorůstá většinou do výšky zhruba 30 metrů, dožívá se obvykle zhruba 100 let, v některých případech kolem 200 let. Koruna je vejčitě podlouhlá, u starších jedinců až jehlanovitá; ve tvorbě koruny varíruje. Má plný kmen, dřevo sytě žlutočervené s tmavými zónami, měkké, jemně pórovité, s četnými dřeňovými paprsky. Trvanlivost dřeva pod vodou je téměř neomezená. Borka v mládí hladká, šedavá, ve stáří černohnědá, rozpraskaná na přibližně čtvercové destičky. Pupeny jsou spirálovitě uspořádané, stopkaté, tupé až špičatě vejčité, velmi lepkavé, fialově hnědé, lysé. Větvičky jsou bez koncového pupenu. Letorosty zelené nebo světle purpurové, s nápadnými oranžově červenými lenticelami. Má velmi přizpůsobivý srdčitý kořenový systém, ale též s 1-2 m hlubokým kořenem kůlovým. Prostřednictvím kořenových hlízek s nitrogenními bakteriemi obohacuje půdu vázaným dusíkem. U olše se neprojevuje kořenová výmladnost, zato výmladnost pařezová je velmi silná. V prvním roce rostou olše velmi pomalu, v následujících letech rychle. Dospělosti dosahuje v zápoji ve 40 letech, jako solitér ve 12-20 letech. Roste po celé Evropě, na Sibiři a Kavkazu, v jižní a severní Africe.
Čtěte více
Aesculus hippocastanum - Jírovec maďal
Vzhled a rozšíření: Opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní. Květy v až 30 cm dlouhých latách, nejčastěji 5četné, zřídka 4četné, oboupohlavné nebo jednopohlavné, bílé, na bázi korunních lístků se žlutou, později červenou skvrnou. Plodem je až 6 cm velká, ostnitá tobolka s 1 až 3 semeny (kaštany). Původní v jihovýchodní Evropě (severní Řecko, Albánie, Bulharsko), u nás je často pěstován a velmi často i zplaňuje, takže může působit dojmem původního druhu.
Čtěte více
Acer campestre - Javor babyka
Vzhled a rozšíření: Je to strom vysoký 10–15 m, s košatou kulovitou a bohatě větvenou korunou a většinou křivým kmenem. Často roste jen jako keř. Pupeny jsou vejcovité, s hnědočervenými, na okraji bělavě brvitými, šupinami. Větvičky mají korkové lišty. Opadavé vstřícně postavené listy jsou 3–5klané, tupé až okrouhle laločnaté. Jsou 5–10 cm široké. Čepel listů je svrchu zelená, na rubu žlutozelená a má srdčitou bázi. Mléčící řapík bývá 2–8 cm dlouhý. Květy vykvétají v chocholičnatých latách, kalich i koruna je žlutozelený. Plodem je křídlatá 2–4 cm velká dvounažka, která je rovnovážně rozestálá. Javor babyka roste v Evropě, jeho areál zasahuje také do severní Afriky, Malé Asie, na Kavkaz a do Íránu. Sekundárně také v Severní Americe a na ostrově Tenerife. V České republice je hojný v nížinách a pahorkatinách teplejších oblastí, častý je zejména v Českém středohoří, ve středních a východních Čechách a na střední, jižní a východní Moravě.
Čtěte více
Abies alba (pectinata) - Jedle bělokorá
Vzhled a rozšíření: Je to velmi vysoký strom (až 65 m) s válcovitým rovným kmenem o průměru až 2 m. Koruna je v mládí kuželovitá, později válcovitá, na vrcholu zploštělá (tzv. čapí hnízdo). Kůra je hladká, většinou světle šedá, ve stáří tmavší, rozpukaná borka. Letorosty šedé, jemně plstnaté. Pupeny špičatě vejčité, hnědé, bez pryskyřice. Jehlice 2–3 cm dlouhé, ploché, na svrchní straně leskle temně zelené, na rubu s dvěma lesklými proužky (průduchy). Šišky vzpřímené, 10–20 cm dlouhé, 3–5 cm široké, válcovité, nahoře zaoblené. Dozrávají během září a rozpadají se na stromech. Šupiny opadávají a na stromech zůstávají pouze vřetena. Trojhranná semena (8–11 mm dlouhá, 3–5 mm široká) mají neopadavé křídlo. Jedle má silný kůlový kořen a parohovitě větvené postranní kořeny. Proto je dobře zakotvena v půdě a téměř u ní nedochází k vývratům. Jedle bělokorá se vyskytuje v evropských pahorkatinách a horských polohách s optimem ve střední Francii, západním Německu, dále v Alpách, Českém masivu, Karpatech a jihoevropských pohořích v Apeninách a na Balkáně.
Čtěte více
Úvod do gemmoterapie
Gemmoterapie je fytoterapeutická metoda, používající rostlinných zárodečných látek jako jsou mladé klíčky, čerstvé pupeny, kořínky – připravovaných macerací ve směsi vody, lihu a glycerínu za účelem výroby extraktu, který nazýváme „lihoglycerínový macerát“. Slovo „gemmoterapie“ pochází z latinského slova „gemma“, které značí zároveň pupen a drahokam, ať už minerálního či organického původu (ambra, perla), ale označuje rovněž sůl získávanou z dolů (kamenná sůl) a pryskyřici získanou rozříznutím kmene borovice.
Čtěte více