Vzhled a rozšíření: Opadavý, až 40 m vysoký strom s kmenem o průměru až 1 m. Borka je v mládí hladká, ve stáří podélně brázditá, zprvu šedá, později až šedočerná. Listy vstřícné, lichozpeřené, se sedmi až 15 lístky, které jsou podlouhlé až podlouhle vejčité, na okraji pilovité, téměř přisedlé, jen koncový lístek řapíkatý. Pupeny černé, sametové. Květy na jednom stromu oboupohlavné i jednopohlavné (=mnohomanželná rostlina), jsou uspořádány v latách vyrůstajících z postranních pupenů, všechny jsou bezobalné, oboupohlavné květy se 2 tyčinkami s červenými prašníky a 1 dvoulaločnou bliznou, samčí se 2 až 3 tyčinkami a samičí s pestíkem a sterilními tyčinkami (patyčinkami), všechny rozkvétají před rašením listů. Plodem jsou křídlaté nažky. Roste téměř v celé Evropě, kromě nejzazšího severu a severovýchodu. Na sever zasahuje do teplé části Skandinávie, roste i v jižním Finsku. Z oblasti Karelské šíje pokračuje jeho areál přes evropskou část Ruska k jižnímu Uralu. Přes stepní oblasti na jihu postupuje k Černému moři a vyskytuje se také v kavkazské a maloasijské oblasti. V prostoru Středozemního moře probíhá nejjižnější hranice rozšíření středem Pyrenejského a Apeninského poloostrova a jižní polovinou Balkánského poloostrova. V západní Evropě obsazuje celou Francii a Britské ostrovy, s výjimkou Skotska. Byl zavlečen i do Severní Ameriky a Argentiny. V ČR roztroušeně od nížin do horských poloh celého území, nejhojněji v lužních a v suťových lesích.

Vzhled a rozšíření: Fíkovník je opadavý keř nebo malý strom rostoucí obvykle do výšky 3 – 5 m, někdy i 10 m. Koruna je u starších stromů většinou velmi široká a nízká, obvykle nepravidelná. Větve vyrůstají ze sukovitého, zkrouceného nebo ohnutého kmene již nízko nad zemí. Jsou, stejně jako kmen, velmi masivní a často zkroucené. Borka fíkovníku je hladká, světle nebo olovnatě šedá s nezřetelným čárkovitým nebo síťovitým vzorem. Listy jsou tuhé a kožovité, velké asi 20 – 30 cm a mají ztluštělý řapík, asi 5 – 8 cm a silnou základnu (bázi). Květy jsou malé a nezřetelné, uzavřené v nápadném, zeleném, baňkovitém nebo hruškovitém útvaru, který má na vrcholku malý otvor pro opylovače. Rostlina je původem z jihovýchodní Asie, domovem je patrně i na Balkánském poloostrově a v jižním Španělsku. Již od středověku je uměle vysazována v celém Středomoří. v oblastech s mírnou zimou se fíkovníku daří i daleko od jeho původního rozšíření.

Vzhled a rozšíření: Buk lesní (Fagus sylvatica) je statný opadavý listnatý strom se štíhlým kmenem a pravidelnou vejčitou korunou, který může dorůstat výšky i přes 45 metrů. Koruna je mohutná, pravidelného vejčitého tvaru. Kmen je štíhlý, pokrytý tenkou hladkou borkou bělošedé barvy, někdy s mírným namodralým nádechem. Pupeny jsou úzce kuželovité a pichlavě zašpičatělé, červenohnědé a pokryté brvitými šupinami. Listy jsou řapíkaté, velmi mírně nepravidelně laločnaté (téměř celokrajné), široce vejčité, zašpičatělé, lysé, jen při kraji brvité. Kvete v dubnu a květnu. Samčí květy rostou ve vztyčených svazečcích, samičí po dvou na konci letorostů. Plody jsou bukvice – trojboké nažky pokryté měkkými ostny. Plody jsou jedlé, avšak ve velkém množství mírně toxické, díky svému obsahu tříslovin. Roste hojně od pahorkatin do hor, vytváří významná společenstva – bučiny. Má vysoce ceněné středně tvrdé a snadno štípatelné dřevo hnědé až narůžovělé barvy. Jeho přirozený areál zahrnuje většinu Evropy, od jižní Itálie po Švédsko a od Portugalska po Turecko.

Vzhled a rozšíření: Hloh obecný je opadavá listnatá dřevina tvaru keře nebo stromu dosahujícího výšky nejvýše 8 metrů. Některé krátké výhonky jsou špičaté jako trny a rostou na větvičkách kolmo. Pupeny jsou také hodně odkloněné od větviček a jsou velmi drobné. Dovedeme si představit, že z tak malých pupenů vyrostou drobné listy a že i květy budou spíše malé, zato obojí poroste na větvičkách nápadně hustě. Výhonky jsou většinou krátké, zato ale rostou jeden vedle druhého. Pupeny jsou střídavé, takže i výhonky rostou střídavě, nerozkládají se ale do plochy a míří na všechny strany. Na tenkých šedavě zbarvených větvích rostou v paždí trnů střídavě postavené laločnaté listy o velikosti 3 až 5 cm. Trny dorůstají délky až 2,5 cm. Květy jsou pětičetné, bílé až růžové, o průměru asi 15 mm a rostoucí po pěti až deseti v chocholících. Pro květy je charakteristický jejich nepříjemný zápach. Plodem jsou červené kulovité malvice obsahující dvě nebo tři semena, dozrávající v září až v říjnu. Plodů zůstává na hlohu i v zimě poměrně dost a kromě toho bývají větvičky doslova obalené zbylými stopkami. Roste v celé západní a střední Evropě, částečně je rozšířen i v severní Africe a v Asii. Vyskytuje se ponejvíce v polostínu, často na okrajích lesů nebo podél potoků, nejčastěji na propustných půdách. Často vytváří houštiny. V zahradnictví se používá na pěstování živých plotů.

Vzhled a rozšíření: Je to nenáročný užitkový keř, vzácně strom s šedohnědou borkou. Na větvičkách má hladkou kůru s drobnými světlými skvrnkami. Pupeny jsou zakulacené. Brzy na jaře se objevují samčí květy - jehnědy (dlouhé válečky, z kterých se práší pyl) a samičí květy, které vypadají jako pupeny se střapečkem růžovofialových výběžků (z těch budou oříšky). Větve mají na koncích výhonků na kůře drobounké štětinky. Tím se odlišují od větviček lípy, kterým by jinak byly dost podobné. Listy má řapíkaté, podlouhle vejčité, poněkud zašpičatělé, dvakrát pilovité a zvláště na rubu roztroušeně chloupkaté. Květy prašníkové se objevují zjara v převislých jehnědách, kdežto květy pestíkové jsou směstnané do květenství podobných pupenům, z jejich vrcholů vyčnívají nitkovité, červené čnělky. Je to rostlina jednodomá. Plody jsou kulovitě vejčité oříšky s osemením skořicově hnědým. Kvete v březnu a v dubnu. Líska je rozšířena v celé Evropě; u nás je poměrně hojná ve světlých listnatých hájích jako křovinatý podrost a pěstuje se i v zahradách.

Rozšíření a vzhled: Je to opadavý, až 4 m vysoký keř nebo menší strom. Borka je rozdělena na malá políčka, je nepříjemně páchnoucí, mladé větvičky jsou zelené, později leskle tmavočervené až červenohnědé, chlupaté. Letorosty jsou zelenavé, brzy se tmavočerveně nebo hnědavě zabarvující, s dření do 1 mm v průměru. Pupeny jsou nepravidelně vejčitě kopinaté, listy jsou vstřícné, krátce řapíkaté, eliptické až vejčité, na bázi zaokrouhlené až klínovité, na vrcholu zašpičatělé nebo hrotité, se 3 až 5 páry výrazných postranních žilek, na spodní straně chlupaté, na podzim červené (proto a pro zbarvení mladých větévek se jmenuje "krvavá"), řapík žlábkatý. Květy jsou uspořádány v okolících na koncích větévek, 4četné, bílé, páchnoucí, korunní lístky podlouhle kopinaté, na spodní straně chlupaté, kališní lístky 4. Plodem jsou modročerné až černé a bělavě tečkované peckovice o průměru 6 až 8 mm, které jsou nechutně hořké. V ČR dosti hojně rozšířený druh, zejména v teplejších oblastech (max. asi 700 m n.m.). Celkově roste v téměř celé Evropě, na severu po jih Skandinávie a východní Pobaltí, na východě po Ukrajinu, na západě od Portugalska.